Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Nečtěte bezhlavě

Umíme to, čemu učíme?  Otestujte se.

I minulý příspěvek si (možná) zaslouží určité doplnění a rozšíření. Dokud tím hlavním, co si čtenář vezme z přečtení nějakého textu je to, co se nabízí, a hlouběji nehledá, nejspíše není tou nejlepší cestou komponovat statě, kdy hned několik rovin v sobě drží to hlavní, hlavnější, nejhlavnější, a ne jen ta první, černobílá, písmenková. 
„Lenost – matka pokroku,“ slyšel jsem párkrát od pár lidí. Zdá se, že dnešní svět aplikuje tuto větu kdykoliv je možné, jen trochu… mimo. Pochybuji, že ta lenost, která je zde myšlena, znamená „jsem líný: myji se jen jednou za dva dny namísto alespoň jednou denně“. Tedy: pochybuji, že ta lenost znamená „beru to, co se nabízí, namísto pokusu o nalezení toho, co je skutečným smyslem“. Rovněž nemyslím, že by zrovna tato lenost vedla směrem, který by se dal nazvat „pokrok“. 
A další věc: „Jaký jsem, takovým učím být.“ Aneb: učím jen to, kým jsem. Proto příklady táhnou. Proto slova znamenají tak málo ve srovnání s tím, co skutečně děláme. Hlásám pravdu a není mi cizí lhát – co naučím své studenty? Hlásám význam/důležitost přemýšlení o věcech, kvalitu názoru zahrnujícího více pohledu než jeden (jeden, který je často zaslepený), a přitom jsem líný vidět/hledat ty další pohledy, vhledy – a přemýšlet o nich – co předávám svým studentům?

„Nečtěte + bezhlavě“: 
Nabízí se i další otázka, která by mohla pomoci k pochopení více věcí: Chtějí opravdu učitelé, aby měli žáci nějaký názor? Tedy: Chcete opravdu, učitelé, aby žáci měli nějaký svůj názor? 
Bezpochyby se dozvím hromadné „Ano!“ ze všech úst, pokud tedy nebude tou první odpovědí „Proč se ptáš na takovou samozřejmost?“. Však otázka to není tak hloupá, jak se na první pohled zdá. Kdo skutečně (skutečně) ví, co to znamená/co by to znamenalo, když studenti mají/kdyby studenti měli – svůj názor? A kdyby ho prezentovali? 
Proč že se ptám na takovou samozřejmost? 
     1. kdyby se v hodinách řešily i vlastní názory studentů, měly by ty názory, jejich prezentace, diskuse nad nimi, atd. nějakou váhu při hodnocení? („Vy jste sice říkal/a, že autor ten a ten myslel svým dílem to a to, jenže na mě to působilo trochu jinak, a sice…“ – a ne, nemyslím hodnocení správnosti názoru /viz druhý bod/) 
     2. kdyby se v hodinách řešily i vlastní názory studentů, učitelé by museli být schopni je nějak posoudit (ne stylem dobrý x špatný – ale „tady uvažuješ správně, zkus to rozvést ještě trochu – a: tady jsi zapomněl/a vzít v úvahu toto – pověz, co si o tom myslíš, pokud zahrneš i tu věc“) 
     3. musel by na to být čas (studentů bývá ve třídě 20-30, někdy i více – pokud by směl mít někdo právo říci svůj názor a mluvit o něm, sotva by bylo správné upírat to právo jinému žákovi, ale kde vzít čas na 20-30 názorů a debat o nich?) 
     4. studenti by měli mít nějaký příklad toho, jak pracovat s názorem cizím a svým (obecná část: pro to, aby člověk mohl uznat něčí názor, musí: jednak mít svůj vlastní názor /tedy ne přejatý, ne něčí jiný, ale skutečně svůj/, a pak musí být tolerantní; konkrétní část: pokud učitel nemá svůj názor a není ochotný se s třídou o názorech jiných, než jaké si žádají osnovy, bavit, sotva studenti s nějakým skutečným názorem vyrukují. Tolik pro ty cizí názory. A k vlastním: obecná část: kdy ustoupit, kdy si stát za svým?, změnit názor není slabost; konkrétní část: pokud učitel neuzná jiný postoj než svůj, nebo není ochotný o jiných /i svém/ debatovat, studenti sotva budou umět opravdu pracovat se svými, ať už ty se liší, nebo neliší od kantorova) 
Snad jsem na něco zapomněl, snad ne, to není ani ta hlavní věc – hlavní je, že existují minimálně 4 důvody, proč by ono „Ano!“ mohlo být slabší, než jak zní. Méně jasné, méně uvědomělé a méně upřímné do jisté míry. Vždyť 45 minut nenafoukne ani sebelepší pedagog tak, aby se tam vešlo pokaždé vše povinné i nepovinné, tak možná by bylo lepší názory trochu utnout, nebo více utnout, aby se stihlo probrat alespoň to nutné. To už hovoří spíše pro „ne“, ne? 
Čas je ale, pravda, věc, kterou učitel moc neovlivní, s tím souhlasím, a mohu tedy bod číslo 3 (tedy ten časový) brát ne jako „chceme znát názory studentů?“, ale spíš „máme vůbec možnost se po nich ptát?“.

Však ty zbylé body už ovlivnitelné jsou a je v nich znát to chtění/nechtění, protože ve výsledku – pokud chci znát něčí názor, měl bych být připraven ho vyslechnout, přijmout (neznamená přijmout za svůj, ale jako plnohodnotný), nějak zanalyzovat (tedy zaujmout k němu postoj), rozvinout ho/debatovat o něm/dozvědět se, jak k němu daný člověk došel/… . Chtít znát něčí názor neznamená jen „pověz mi, co si myslíš“, protože se vším, co se dozvídáme, se nějak identifikujeme – a souhlasíme, nesouhlasíme,… nějak na to reagujeme, a tyto naše vnitřní reakce ovlivňují další vývoj debaty a třeba i budoucích debat. Pokud bychom pod „chtít znát“ měli jen ono „pověz mi, co si myslíš“ a ne i ten zbytek, bylo by to jako bychom k informaci „mladý muž zabil velkého psa při neadekvátní sebeobraně, když se o něj pes opřel předními tlapami“ už nepřidali „reagoval tak, protože v dětství mu před očima zakousl pes jeho malou sestru“. 
 
A pak je tu ještě bod číslo pět: 
     5. pokud by měly být hodinách řešeny i vlastní názory studentů, učitel by je musel být schopný brát jako názory kvalitní, tedy názory skutečné, upřímné, tedy názory na stejné úrovni jako jsou ty jeho.

Pominu-li na moment požadavek, aby názory studentů byly bez posměšků, legrácek, zbytečného přehánění, snahy vytáhnout se, zalíbit, nebo naopak naštvat – bez něhož nemůže fungovat diskuse (opravdu?), dostávám se k tomu, že každý názor každého člověka, ať je ten člověk jakkoliv starý či mladý, vzdělaný či nevzdělaný, moudrý či nemoudrý, žena či muž, černý či bílý, hetero- či homosexuální, křesťan či muslim,… je důležitý, silný, pravý, skutečný. 
To se asi nezdá býti nijak diskutabilní. Obecně souhlasíme víceméně všichni. Bohužel většinou uniká nám pár maličkostí – však důležitých maličkostí: pokud se snažíme nalézt ten naprostý základ potřebný pro kvalitní diskusi, nacházíme toto: mluvíme-li o vlastním názoru (tedy neptáme-li se na správné znění vzorečku), je správná každá odpověď, která je pravdivá vzhledem k postoji mluvčího (a ten postoj vystihuje, i když to nemusí být podmínkou). 
Charakteristika mluvčího se neřeší, tedy může to být člověk mladý, starý, vzdělaný, atd. Z toho rovnou vyplývá, že bychom názory všech mluvčích měli brát vlastně stejně (závažně, skutečně, pravdivě): tedy názor svého kolegy učitele na díla Baudelaira bychom měli respektovat stejně jako názory studenta na tohoto autora: diskutovat o nich, ptát se, jak k tomu daný člověk přišel, a případně mu třeba doporučit nějaký článek či názor svůj, abychom mu rozšířili to pole, odkud vybírá informace pro svůj postoj. 
Samozřejmě, že ono respektování názoru nelze zaměňovat s tím, že něčí názor prostě má větší váhu, protože daný člověk je v té věci odborníkem. Znamená to, že pokud někdo něco řekne, není to automaticky dobře jen kvůli jeho pozici odborníka, nebo automaticky špatně, protože se jedná teprve o studenta. Znamená to, že každý má právo nesouhlasit, svůj nesouhlas vyjádřit a hájit.

Všimněte si, že neřeším nikde, zda studenti dodržují svou část „úmluvy“ – tedy zásady diskutujícího. Ona úmluva popravdě tak nějak zahrnuje jen jednu stranu ve svých požadavcích na někoho – a sice učitelskou. To kvůli tomu, že studenti se to zatím učí. A jak naučit lépe než přímou zkušeností, přímými příklady? Ze svých hodin vím, že pokud hledím na žáky jako na sobě rovné lidi (neříkám sobě rovné vyučující), respektuji je a jejich názory, postupy, jimiž se k názorům dobrali – a uznávám rovněž chyby, které v postupu udělali (tedy nevadí mi, že student udělal chybu, nedávám mu to jako mínus), kromě sem tam vtipných poznámek neobjevuje se nekázeň v podobě zesměšňování názorů, debaty, tématu, atd. 
Popravdě dvě strany dodržují svou část „úmluvy“ jen zřídka (kdyby dodržovaly obě stále, sotva by docházelo k hádkám), a kdo nedokáže stát skutečně nad věcí, je vždy v pozici toho studenta. Možná nesnaží se doběhnout učitele a nachytat ho u chyby – možná se jen snaží doběhnout svého partnera v diskusi, a jeho chyby zneužít (i když se teď častěji používá „využít“) – což pak bere jako své vítězství. …přestože je to jen faul.

Takže ve zkratce: 
„Měj svůj názor, pověz mi ho, ale přitom říkej jen to, co je správné vzhledem k tomu, co jsme se učili.“ Asi nepovažuje za správné nikdo. 
„Měj svůj názor, pověz mi ho, ale buď si vědom toho, že můj názor je správnější než tvůj.“ Není správné rovněž, bohužel dost lidí (i učitelů) se chová právě podle té věty. 
„Měj svůj názor, pověz mi ho, klidně si argumentuj jak chceš, ale já ho stejně nikdy neuznám jako názor.“ Je jen obdoba toho předchozího, možná jen konkrétnější, či mluvící z jiného úhlu pohledu. („neuznám jako názor“ znamená přesně to: neuznám jako že by to mohl být názor, a tedy že by to mohl být něčí názor) 
V očích studenta: „Měj svůj názor, ale neříkej ho.“ Proč? Protože stejně bude špatný/nedostatečný/neúplný/ne… Protože pokud studentův názor učitel neuzná/neuzná jako dostatečně důležitý, bude student pro smích všem ostatním. (A mluvím teď o skutečných názorech – ne o těch občasných výkřicích v hodinách, které smích mají vyvolat.) …

A na závěr tedy: 
Pokud napíši, že jsem člověk nějak starý, nějak vypadající, někde pracující,… nemělo by to automaticky všechny mé názory polepit nálepkami s touto informací. Stačí jméno. Proč se ptát na víc a tím si už od začátku nastavit různě barevné a různě zatemněné brýle, když čteme, co nám druhý říká, píše?  
A stejně tak u studentů: věk nestaví je nijak níže, ani jejich status „studentů“ (vždyť učíme se všichni neustále). 
Zajímala by mě jedna věc: čtete tohle jako text od dvaadvacetiletého studenta, jenž si docela neprávem usurpuje blog na těchto stránkách, nebo se předsudky neobjevují a vy tedy čtete čistě?


    hodnotil 1 uživatel

4 komentáře k příspěvku

  1. avatar

     
    Ryjete hezky. Vše, co píšete, je k širšímu zamyšlení.Učím na ZUŠ, individuální výuka. Vzpomněla jsem si na toto: žáček měl zadání - odkazy z YT, zaslané mailem - poslech hudby Beethovena, různé ukázky. Cíl: téma Beethoven, žádné jmenování různých dat, výčet faktů ze životopisu - to pouze okrajově, hlavně znát jeho hudbu. Chtěla jsem o tom písemný záznam - stručně, pocity, názor. Výsledek u každého z poslechnutých skladeb: nelíbí a pod. Vyzvala jsem ho, ať zazpívá motivy z jednotlivých ukázek. Provedeno perfektně. Vyslovila jsem krátce svůj názor na tuto hudbu, který byl samozřejmě odlišný, uvedla jsem příklad ze své zkušenosti - hudbu Mozarta jsem kdysi preferovala max, dnes je na prvním místě u mě Rachmaninov = člověk se mění, poslouchá hudbu, kterou zrovna potřebuje - a napsala za jedna. Revoltující věk, negace všeho. Respektuji. Možná můj žáček časem změní svůj názor, možná ne. Zamýšlím se i nad tím, zda v něm nezůstane současný negativní postoj k Beethovenovi natrvalo a zda bych se měla s tím snažit něco udělat. Nechávám to být. Naslouchám, beru v úvahu - snažím se o spolupráci, tudíž pokud budu brát v úvahu jeho názor, bude brát v úvahu i on názor můj, zvážíme, použijeme každý pro sebe to, co potřebujeme. Někdy se takto zadaří, někdy ne. K Vaší otázce, zda hraje roli věk a spol. při přijímání a respektování názorů jiných: Domnívám se, že ano. V negativním i pozitivním smyslu. Ať chceme nebo ne. Ať už jde o názory mladých, které posuzuje dospělý anebo i obráceně. Mladým názory a postoje starších často "lezou na city" - obráceně to funguje stejně tak.Nemohu např. vědět, koho na RVP třeba pobuřuji svými příspěvky.I písemný projev totiž působí v různých možných kontextech - na straně pisatele i čtenáře. Píšící to myslí "nějak", čtenář si to přečte a interpretuje po svém - nějak "jinak" - t.j. jinak, než to původní autorovo "nějak".....Vše je též o osobním vývoji a zkušenostech, rodině, zázemí, životní cestě, zážitcích atd.

  2. avatar

    Marku, nejdřív k Vaší otázce: kromě poněkud nespojitého toku textu, který je asi pro Vaši generaci typický, neřeším (a obsah mě k tomu ani neponouká) věk autora (tedy Váš). Jen když ho zmíníte, říkám si: kéž by všichni dvaadvacetiletí takhle přemýšleli. Občas je pro mě ale trochu složité ty myšlenky pro sebe "učesat".

    A teď k obsahu: máte pravdu, že je asi téměř nemožné v 45 minutách dát prostor pro vlastní názory studentů (žáků). Jsem vděčná, že v naší škole je jiné časové uspořádání, které nám dává prostor vést skutečné diskuze. Zaberete to od 10 do 30 minut (podle tématu a počtu diskutujících). Velkou část výuky (především od 7. třídy výš) vedu formou otevřených otázek a vždy se někdo "chytí" a pak strhne i další. Mým úkolem je usměrňovat, klást doplňující otázky, provokovat. Do loňského roku jsme měli k dispozici 120 minut v kuse, letos je to jenom 110, abychom se vešli do RVP (už tohle zkrácení je znát). Kdybych měla učit v 45 minutách, 10 minut by zabralo naladění na předmět, 10 minut na připomenutí toho, co jsme probrali minule, a na novou látku včetně shrnutí (a asi i zkoušení) zbývá 25 minut! Kdybych musela učit takhle, asi bych neučila vůbec.

  3. avatar

    Mám malou poznámku k tomuto:
    ....kromě poněkud nespojitého toku textu, který je asi pro Vaši generaci typický......
    Domnívám se, že dojem nespojitého textu je pouze otázkou způsobu přemýšlení a nijak nemusí souviset s věkem. Jsem jiná generace, než domnělých 22 let /násobit 2,5 :-)/, přesto mohu působit ve svém písemném projevu podobně.
    Je možné, že Marek ohledně svého věku malinko mystifikuje a zkoumá, co to udělá :-)/?/
    Žeby experiment? Ale hezkej :-)
     
     

  4. avatar

    Děkuji za komentáře. Velmi se mi líbí ta část s Beethovenem. A v druhém komentáři příklad, že to skutečně jde. Jsem rád.
    :-) Myslím (a doufám), že dokáži psát i učesaně a tak, aby text plynul (nejnovější příspěvek v blogu by to měl potvrdit) :-)). Občas i to, že text skáče a nenavazuje přímo, pomůže, aby se lidé zastavili, vrátili, hledali, pro sebe učesali - a tím přijdou na další myšlenky k tomu, o čem se píše (asi ne vždy, ovšem). Tedy - to je můj názor .-).

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.