Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Né tohle nečtěte

„… Mám hodnotit větší váhou názory těch studentů, kteří… ?“

 

Občas mi přijde, že věk a vzdělání („úroveň vzdělání“!) stojí před názorem a jeho hloubkou, schopností podat ho a obhájit, prezentovat ho, ale i změnit ho v sobě.

Je mi 42, mám za sebou už pár let (skoro pár desítek let?) ostrého učení – převážně na střední škole. Díky bohu, nepotkal mě zatím syndrom vyhoření. Možná za to může to, že jeden z mých předmětů je jazyk – tedy předmět, který se alespoň u části studentstva těší jisté oblibě. Matematika, můj druhý předmět, sice není zrovna milovanou vědou, ale i zde se (snad jen díky štěstí?) našli tací, kteří ji nezatracují – naopak, mají ji rádi. Někteří z nich chtějí z matematiky i maturovat. 
Kromě působení jako učitel na střední škole pracuji každoročně i se studenty učitelství (tedy začínajícími učiteli, učiteli ve fázi, kdy vlastně učiteli někteří z nich ani nejsou, a třeba si ani nedovedou představit, že by někdy měli doopravdy být). Nevnímejte to špatně – někteří z nich už mají v prvním ročníku vysoké školy za sebou nějakou praxi s učením dětí, mládeže i dospělých (nemyslím teď soukromé doučování, ale třeba vedení kroužku, výpomoc při tréninku v klubu, atd.), ale mnoho z nich zatím nezkusilo nic – ani to doučování, a nějaká identifikace sebe s profesí učitele je pro ně velmi, velmi vzdálená. 
Není zvláštní, že se mezi studenty učitelství objevují tací, kteří se jako (budoucí) učitelé už vnímají, a i tací, kteří si sebe jako učitele v tom prvním, druhém, … ročníku nedokáží představit? A přitom ti i ti chtějí na konci skutečně učit? 
Ale to bylo trochu mimo. Možná jsem předběhl trochu otázku, již jsem měl v úmyslu položit původně: Otázky, názory, postoje těchto studentů (ať už s praxí, nebo bez ní) mě často velmi udivují. Popravdě – dokud jsem některé jejich otázky neslyšel, nenapadlo mě, že by někdo mohl o něčem takovém takhle přemýšlet. Nevím jen, zda mě ty otázky a názory překvapily často více svou naivitou, nebo neotřelostí. 
A setkal jsem se mnohokrát ze strany své i svých kolegů s postojem, který implicitně odmítal jakékoliv názory těch, kteří neměli za sebou už nějakou dobu praxe v daném zaměstnání, na dané pozici, … – a odmítal názory z důvodu jejich nesprávnosti, nepřesnosti, právě přílišné naivity a neotřelosti… odmítal i z důvodů jiných, snáze zpochybnitelných (víra, mentalita). 
Co tím chci říct? 
Mám hodnotit větší váhou názory těch začínajících studentů, kteří již prošli nějakou praxí, nebo těch druhých – anebo mám brát všechny názory stejně silně? 
Mám za ty „hlavní“ názory, které charakterizují skupinu začínajících učitelů brát názory studentů učitelství, již prošli nějakou praxí? 
Mám obecně brát ohled ve všech otázkách na to, že jeden student má za sebou pět let vedení určitých kroužků (třebaže neoficiálně), a druhý nikdy ani nedoučoval?

Pokud by zněla odpověď „ano“, nemusím asi dále rozvádět, co by to znamenalo. 
Ale pokud by odpověď zněla „ne“, neznamená to, že i názory a nápady, otázky, postoje,… začínajících a nezkušených – jakkoliv naivními se nám zdají být – mají svou váhu? Tedy názory těch, kteří jsou zatím opravdu nedotčení nějakou praxí, stojí stejně silně vedle názorů studentů učitelství sice také začínajících, ale už v té chvíli zkušenějších, znalejších. 
Platí-li toto v rámci jedné skupiny nazvané „začínající učitelé“, proč by to nemělo platit i v rámci skupiny „učitelé obecně“? Do „učitelé obecně“ mohou patřit ti, kteří učili velkou část svého života a zároveň ti, kteří za sebou mají první pololetí pedagogické vysoké školy – a všichni mezi nimi. Neptají-li se mě na statistická data statistické úřady, proč bych měl dávat přednost jednomu názoru před druhým? 
Možná namítnete, že všechny názory skutečně mají stejnou váhu, že jsou stejně silné, že jsou stejně mocné. Alespoň pro vás. Pro většinu z vás. Pro nás. Většinu z nás. Jak často ale dáme přednost myšlenkám a nápadu někoho zkušeného před myšlenkami někoho, kdo je zatím v oboru naprostým (či v našich očích naprostým) laikem? Tak moc se setkávám se zavrhováním nápadů těch, kteří zatím nemají za sebou potřebných dvacet let praxe, aby byly jejich názory brané jako alespoň trochu přijatelné, že nebýt přátel, s nimiž takové názory vysloveně sbíráme, připadal bych si se svým postojem (a zájmem) docela odmítnutě – možná jako ti, o jejichž názory a nápady se zajímáme. A přitom mě samotného do těch dvaceti let praxe ještě nějaký ten rok chybí. (Nebo je to právě proto?) 
Kde je ta hranice? Vím, že pro mě nikdy neexistovala (čímž nesnižuji nijak váhu praxe a zkušeností!)… ale – jak je to u vás? Od kdy je učitel zkušeným učitelem, od kdy je učitelem expertem? Záleží to na věku skutečně tak moc? 
Ano, záměrně píšu „na věku“ a ne „na počtu odučených let“, protože někdo tady k jednomu mému blogovému příspěvku psal „zajímal by mne věk pisatele“. Napsat 22 je stejně snadné jako napsat 42, a přitom rozdíl v tom je obrovský. Obrovský ne v tom, co přináší/měl by přinášet vlastní text pisatele, který týž pod jiným věkem měl by stále říkat totéž, ale v tom, co si z textu ostatní skutečně vezmou. Protože 22 zavání rebelií a naivitou, kterou od té chvíle čtenář často v příspěvcích hledá – a často více než vlastní smysl, význam a dokonce téma psaní – a nač potom reaguje mnohem více (vnitřně, myšlenkově, postojově, i vně), než by bylo vlastně nutné, protože mnoho z té „rebelie“ je jen nadsázka podaná – pravda – příměji, „neotřeleji“ než je možná běžné, ale stále pochopitelně a jasně, když čte člověk s otevřenou, nepřednastavenou hlavou. 
A 42? Myšlenky člověka s nějakou praxí s nějakými zkušenostmi? „No, píše sice docela ostře, ale… nemohlo by v sobě něco třeba obsahovat trochu… víc?“ Kam se poděl názor o nutnosti rebelit, stavět se proti všem a proti všemu? Automat, který třídí „kvalitní“ od „nekvalitního“ podle něčeho, co vlastně nemá v sobě nic, vzhledem k čemu by to třídil? Snad nenajde se člověk, který by se stavěl naprosto proti, když napíšu, že ani ten, kdo vystudoval dvě vysoké školy nemusí být moudrý – a na druhou stranu: zcela jistě najde se člověk bez vysokoškolského diplomu moudřejší než většina magistrů a inženýrů. Tedy někdo bez znalostí v dané oblasti může mít na konkrétní věc také kvalitní názor – stejně jako někdo, kdo je v daném oboru vzdělaný. 
Jistě, že to neplatí vždy a všude a zvláště ne například ve velmi specializovaných oblastech. To je ostatně úplně jasná úvaha, která napadne naprostou většinu už při prvním letmém pročtení mého předchozího psaní. Ale tahle „zřejmost“ je něco, co mladý autor musí zmínit, protože jinak ho mnoho čtenářů začne často chytat zbytečně za slovíčka tam, kde smysl leží kousek stranou (a ten smysl je zřejmý), jenže není už přes neustálou snahu mladých o rebelii, a přes jejich nutnou naivitu vidět (a jen kvůli tomu už zřejmým přestává být). 
Musím zahrnout onu informaci do svého psaní, že úvaha je to jasná (až automatická), pokud patřím k trochu staršímu ročníku? 
Musím zmiňovat rovněž, že je mi naprosto jasné už z vlastní práce s mládeží a dětmi, že není možné od nich očekávat nějaký nadhled automaticky? 

Jediné, co musím opravdu napsat je, že ač názory, nápady, pohledy těch mladších, méně zkušených či naprosto nezkušených třeba postrádají mnoho různých aspektů, vhledů, rovin, vrstev, hloubek, … může každý ten názor nebo nápad v sobě obsahovat myšlenku tak silnou, obsáhlou a hlubokou, že předčí i názor odborníka. A že tyto nápady často umírají jen kvůli automatickému a automaticky (často z vnějšku, nevědomky a třeba i nechtěně) nastavenému filtru, jehož funkcí sice můžeme velmi efektivně využívat, ale jímž bychom se nakonec neměli sami stávat.


    hodnotili 2 uživatelé

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.