Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

O cítění

Já znám.

Možná spíš: Já vím.

Nebo ještě lépe: Já jsem byl naučen. 

Kam zmizelo „já cítím“? 

 

Zabrousím-li na jakýkoliv portál o pedagogice, jakékoliv stránky pojednávající o vzdělávání a výchově, čtu-li jakoukoliv knihu, která není čistě vědecká – dštící definice, tabulky, grafy a ještě další definice, a mluvím-li někdy s lidmi o tom, co a jak se vlastně má/by se mělo/se už dávno mělo/… učit, pokaždé se objeví v podstatě totéž: pryč s databázovými znalostmi! Tak čím to, že (podle toho, jak se o tom všude mluví, a podle toho, co mé vlastní zážitky podporují) ta změna zatím nenastala – případně nenastala ve velkém? 

Zamyšlení se týká akorát toho, co znám, tedy malého výseku malých zkušeností jednoho malého člověka. Toho, odkud jsem vyšel, a kam bych se jednoho dne rád vrátil poté, co projdu (a doufám, že nepříliš přežvýkaně) systémem výuky na vysoké škole – a třeba trochu i právě vysoké. 
Kdo z nás nezačíná s ideály, ať už se jedná o cokoliv? 
A zrovna ideály ohledně učení: Názorů, že by vydaly na knihu – všechny krásně ucelené, některé kritické, některé pochvalné, některé nehodnotící. Vzpomínám si na myšlenky někdy po maturitě, které se týkaly toho, že bych někdy rád učil na střední škole: „Kdybych teď začal učit, určitě bych…“ – nestál před třídou s třídnicí v ruce a pohrdavým úsměvem na tváři, a nečekal, až se naprosto zklidní i ti tři tam u té poslední lavice uprostřed; nezadal test z něčeho, co není v materiálech, které jsem zmínil jako vhodné na přípravu k danému testu; neříkal studentům že jsou blbí; – dával větší důraz na pochopení látky a její následné vysvětlení vlastními slovy žáka než na definici; chtěl vědět, co si student skutečně myslí o tom, co mu říkám ohledně látky a ohledně obsahu toho, co se probírá; se nebál říct, co si myslím o díle nějakého autora, pokud se mi dílo nelíbí… atd. 
Pokud jsou někde soubory takových „kdybych…“, odkažte mě na ně. Zatím pracuji jen se svými a chráním se nahradit je ve své paměti něčím „důležitějším“, neboť třebaže se žáci mění, jsou to stále lidé – a mám-li žízeň, chci pít; mám-li hlad, chci jíst. Stejným způsobem: mám-li touhu znát, chci mít prostředky poznat a možnosti pochopit a prožít, a následně možnosti srovnat své postupy, výsledky, průběžné pocity a myšlenky s dalšími lidmi, kteří třeba měli stejné zadání, ale postupovali jinak. 
Co znamená znát? Podle toho, co jsem poznal na střední a z velké části i na vysoké zatím, to je soubor nějakých prvků klidně spolu vnitřně (tím myslím pro mě jako pro mě samotného) nesouvisejících, nic neznamenajících, jen „z jakéhosi důvodu“ důležitých, a tedy nutných zopakovat – a zapomenout. A teď píši za většinu – tedy většinu mnou poznanou, mnou dotazovanou. 
Ale co znamená skutečně znát? Je to „vědět“? Vědět znamená mít znalosti o nějakých znacích, vlastnostech, okolnostech určitého děje, atd. Nevyžaduje přímou zkušenost. Vědět „zamilovanost“ nelze. Tedy „vědět“ asi není tou správnou definicí. 
Je to „já jsem byl naučen“? Já jsem byl naučen obsahuje vše možné, jen ne vlastní názor. Asi sotva budu znát „zamilovanost“, když jsem byl naučen, co to znamená, ale nikdy jsem to neprožil. 
A „já cítím“? Cítit má více významů a netýká se jen „citlivek“. Cítit znamená být otevřený k sobě a vnímat sebe i svět. Pro mě „cítit“ a „vnímat“ je synonymní. „Cítit/vnímat zamilovanost“ už je něco jiného než ty předchozí dva případy. Má v sobě nějakou vazbu vnitřnější, něco, co se poutá přímo ke mně a ne jen k nějakému souboru pojmů a jevů. Pokud vnímám zamilovanost, asi tuším, o co jde, poznávám to a učím se znát, znám. Protože pokud vnímám/cítím, zapojuji vše ze sebe – znalosti dříve nabyté, zkušenosti, ale i tu iracionální složku sebe, která se neptá po zdůvodnění a nereaguje odmítavě v okamžiku, kdy jí nedodám termíny. 
Cítit. Cítit/vnímat lze i fyziku, matematiku a jiné přírodní vědy. Pokud by tomu tak nebylo, asi sotva by existovali geniální fyzikové, matematici,… Nebo si myslíte, že to vše, co „vymysleli“, bylo jen otázkou jejich inteligence? 
A co vy, učitelé učící matematiku, fyziku, chemii, biologii… cokoliv, co se týká přírodních věd – „znáte“, anebo znáte svůj předmět? Víte, o co kdy jde, nebo vnímáte ty vztahy na trochu jiné úrovni, než nutně naučené? A ať nejsem jen jednostranně zaměřený: co vy, jazykáři, co vy, češtináři – máte skutečnou vnitřní vazbu s tím, co učíte, nebo jde jen o slovíčka a gramatiku?  
Cítit – to podle mě znamená mít vlastní vnitřní vztah k něčemu (pozitivní teď tedy). A mít k něčemu vztah, to už je předpoklad pro nějaký zájem, nebo ne? Zájem je předpoklad pro snahu a snaha..? 
Nebo se mýlím, že to je to, o co učitelům v první řadě jde? Protože není vaší (budoucí „naší“) prací vytvořit ty vazby ve studentech, spojit jim ty správné neurony – tedy – naučit je látce, ale dovolit jim mít zájem. Mít vztah k tomu, co se kolem nich – a v nich děje. A vše vychází zevnitř, tak proč odpírat cítění tomu všemu poznávání, když poznávání stejně probíhá přes nás, přes naše smysly a přes naše „já“?


    hodnotili 3 uživatelé

Jeden komentář k příspěvku

  1. avatar

    Moc se mi líbí: "Cítit – to podle mě znamená mít vlastní vnitřní vztah k něčemu (pozitivní teď tedy). A mít k něčemu vztah, to už je předpoklad pro nějaký zájem, nebo ne? Zájem je předpoklad pro snahu a snaha..? "

    Cítit - procítit... Myslím, že je cílem každého dobrého pedagoga, aby byl žák zaujat "jeho" tématem/učivem, aby se ho nějak dotklo, aby ho žák procítil - nejméně tak, jak jej vnímá sám učitel. A pokud se učitele jeho učivo nedotýká, říkám tomu "vyhoření". Smutné.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.