Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Bezhlavě

Po tom, co jsem dopsal předchozí krátké zamyšlení, mě napadlo pár otázek – z nich hlavně tato:
Je hlavním cílem vzdělávání a výchovy pochopit svět, nebo sebe?

Možná málokdo to vidí a vnímá (vnímá spíš, protože vidět mohu i to, co jsem sám neprožil a nežil), možná studenti opravdu jsou jen povrchní a líní a neschopní, jak je často hodnotí názory těch či oněch lidí anebo skupin lidí. K čemu že je to vzdělávání? 
Je to příprava pro život v tomhle světě? Pokud ano, kde je výchova k sebevědomí, nauka o nadhodnocování sebe, předmět „kariéra, aneb jak vydělat co nejvíc peněz s co nejmenším úsilím“? Pokud ano, kde mě vyzkouší kdo z toho, jak říkat „ne“, jak poznat podvodníka, nebo jak se ubránit při přepadení? 
Jak mi skutečně pomohou vědomosti ohledně spisovného jazyka, nespisovného jazyka, slangu, argotu, …? Dokud vím, že některá slova jsou sprostá, múžu psát jako bich žádnou školu aňi nestudoval a fšichňi poznaj co chcy říct gdyš budu psát jak se mluví bes háčkú a čárek a bes tvrdejch a měkejch íček a těch divnejch znamínek mezi slovama. Jistěže úroveň psaného i mluveného projevu se může odrazit na výsledcích přijímacího řízení na určité pozice, ale smysl je snad zřejmý: k čemu mi jsou znalosti týkající se gramatiky, pokud mě někdo přepadne kvůli pár stovkám, a já ho mohu odzbrojit tak akorát bezvadnou znalostí vyjmenovaných slov po v? Možná v posmrtném životě přijde mi na mysl (nebo na duši?), že mnohem víc než pár souborů slov, kde se po určitých písmenech píše „y/ý“ a ne „i/í“ by se mi v té chvíli hodilo vědět, jak se vzdát své hrdosti a v zájmu vlastního přežití radši ustoupit někomu, kdo ohrožuje mé zdraví, než vést zatvrzele svou – stejně jako ti milí hrdinové všech těch knížek, které jsem četl namísto povinné četby, a kteří všichni skončili nakonec živí a zdraví, a jejichž pár šrámů naopak ještě přilákalo nějakou tu pěknou dívku. 
Ale dobře, možná přeháním… tak příklad nějaký bližší, nebo alespoň častější: problémy v rodině? Ano, ovšem, můžete namítnout, že od řešení takových problémů je tu psycholog. Že učiteli není nic do toho, co se děje u žáka doma, protože to zavání příliš osobním přístupem. Že rodina si má své problémy řešit sama (toto všechno jsou názory, s nimiž jsem se setkal u lidí, kteří také vykonávají učitelskou profesi – není to však rozhodně zobecnění na všechny). 
Problémy v rodině… už je jedno, jestli je to kvůli rozvodu, nebo kvůli tomu, že rodiče mají jedno dítě radši, nebo jestli jde o dítě odkudsi s minulostí jakousi. Nejvíc se asi blíží všem těmto tématům psychologie, případně sociologie. Kde najdu ale poučku, která mi řekne, jak se bránit domácímu násilí, které třeba ve věku deseti let ani nejsem schopný poznat, pochopit, analyzovat – natož pak přijít s tím za někým, kdo by překonal můj dojem z neomylnosti a bezchybnosti rodičů, a pomohl mi, abych se i přes ty neomylné rodiče srovnal s jejich názory a postupy, které mě zraňují?

Nejsou-li i takové otázky otázkami, na něž výchova a vzdělávání ve škole hledá odpověď, k nimž hledá řešení, pak ten proces osvojování si čehosi rozhodně nemá za cíl „pochopit svět“. Protože co mi je do světa, který se řídí nějakými zákony popsanými pár písmenky a „plusy“ a „kráty“, když můj vlastní svět – ten, kde mě rodina (podle mě) bezdůvodně zneužívá, to nevysvětlí? Nebo „svět“ je opravdu jen ten „vnější“ svět? Odosobněný? Cizí? Existuje vůbec takový? Není vnější svět tvořený cizími lidmi? A není jejich vnější svět zas tvořený třeba i mnou? Tak jak v něm mohou chybět moje věci?

A pochopit sebe: zas stojím na začátku. Ano, k chápání sebe mi pomáhá humanitní i přírodní vzdělání. Ano, mám dvě mozkové hemisféry, a tedy se mě týká svět logický i nelogický. Ano, jsem tvor společenský, ale jsem i tvor svůj.
Kdo jsem? Charakterizují mě mé výsledky ve škole? Jedničkář, dvojkař… čtyřkař… 
Charakterizují mě mé psychické vlastnosti? Kamarádský, asociální, schopný empatie. 
Charakterizují mě mé znalosti? Maturita z matematiky, certifikát z toho a toho, přečtená ta a ta kniha. 
A mluvím-li konkrétně: SŠ: co se výsledků týče – nadprůměrný; introvert; maturita z matematiky, certifikát z angličtiny a němčiny… co vám to řeklo o mně? Že nadprůměrný a introvert asi může znamenat zájem o učení? Anebo naprostý nezájem, kdy jako introvert se věnuji svým věcem a školu mám prostě jen jako nutnost – a přitom mozek mi je schopný pojmout a následně vyplivnout vědomosti takovým způsobem, že to stačí na nadprůměrné výsledky? Kde jste se z tohohle dozvěděli o tom, jak vnímám, co je pro mě důležité a kterými hodnotami se řídím?  
Co mně to říká o mně? 
Nebo je to o něčem jiném? Pochopit sebe – z hlediska „co dokážu“, „jakým způsobem se učím“, „co chci znát, co nechci znát“? Pokud je to tak, proč se ve škole podobné otázky nikdy neřešily? Koho kdy v rámci předmětu zajímalo cokoliv od mého názoru po mé „chci/nechci“ – a proč chci/nechci? Koho kdy zajímalo něco jiného, než „naučil ses, co jsem ti řekl/a, že se máš naučit?“? (a – ovšem, píšu zas velmi obecně, velmi řídké výjimky se vyskytují a díky bohu za ně)
Naučila mě škola poznat sebe? Ne, nemohu říci, že ne. Rozhodně jsem zjistil, co nechci, co se mi nelíbí, co mi nevyhovuje, atd. A při hodinách jsem rozhodně zjistil i to, co chci, co se mi líbí, co mi vyhovuje. Ale bylo to cílené? Bylo by, kdyby aspoň na každou pátou otázku „jaká všechna díla, která jsme si jmenovali, napsal autor ten a ten“ padla otázka „co ty osobně považuješ za důležité z té a té doby/toho a toho oboru/ze všeho?“. 
Samozřejmě, že na utvoření vlastního názoru je třeba znát nějaké základní věci. Ale na utvoření si názoru o sobě potřebuji znát sebe. A sebe nepoznám tím, že budu číst, slýchat a opakovat myšlenky cizích. To nejsem já. To jsou cizí. A cizí to jsou, dokud já je za své nepřijmu – jenže to přijímání nefunguje pokaždé stylem „ty jsi to řekl/a a já to tedy beru za své“ jak to bylo do doby, kdy jsme byli absolutně závislí na svých rodičích a oni formovali nás, naše vnímání, cítění a myšlení. 
A co když se nenaučím nikde tvořit si vlastní názor? Co je to vlastně ten „vlastní názor“? Nějaké ztotožnění se s čímsi, co jsme někde slyšeli? Nebo vlastní myšlenka? Nebo oboje dohromady? Nebo neexistuje, protože všechno už před námi někdo řekl a všechno už jenom reprodukujeme? 
Nebudu hledat v definicích a čemkoliv, co by definice připomínalo, protože to, co píšu, je – právě – můj názor. Vlastní názor pro mě nemá jasné určení. Jednou z jeho vlastností ale je, že je pro mě důležitý a já jsem schopný ho hájit. Nemyslím tím absolutně a nemyslím tím „všemi prostředky“. Myslím tím jen to, že pokud se střetnou dva názory a oba jejich „nositelé“ vnímají svůj jako ten, který je jim bližší, přibližně stejně silně, pak také dokáží argumentovat, polemizovat, diskutovat. 
K vlastnímu názoru tedy patří nějaká obhajoba, zdůvodnění, vysvětlení, a pokud mě charakterizuje mimo jiné i nějaký můj názor, pak mě zcela jistě charakterizuje i to, jak ho hájím (a sem mohou patřit prostředky, vědomostní základna, zkušenosti, názorné příklady,…). Jenže zrovna ta obhajoba se nedá naučit jinak než tak, že člověk skutečně hájí. 
A zpět k tomu pochopení sebe: Mám-li názor nějaký o sobě, zcela jistě se setkám s někým, kdo ten názor na mě nebude sdílet úplně přesně nebo úplně celý. Nebo bude mít názor úplně opačný. Co udělám? Přijmu namísto svého původního názoru ten jeho? Nebo budu hájit (třeba i jen před sebou a svými pochybnostmi) ten svůj původní, který je mi bližší? A co udělám v době, kdy nevím, jaký mám na sebe názor (kdy je mi jen něco nepříjemné), a kdy nevím, jak se takový vlastní názor hájí…?

 
A závěrem – co vaše názory? Co se učíme? Čemu jsme učeni? Co učíme? Co chceme učit? Co skutečně můžeme učit?


    hodnotil 1 uživatel

13 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Zajímavé, zajímal by mne věk pisatele. Přečetla jsem až do konce.
    Dáša

  2. avatar

    Je mi 22.
    K odkazu: Zajímavé a zajímavě podané... přijde mi, že se to tak nějak ví obecně - jenže dokud tahle společnost funguje mozkem a konkrétně jeho levou polovinou, asi se to pořádně nezmění. Pohled na vlastní selhání může kdekoho dostat na zem, tak je lepší to asi hrát do autu. Jako že už jen to, že jsme schopní nějak roztřídit lidi podle toho, "jací jsou", selhání rozhodně je - ať už z té strany třídění, kdy levá půlka hlavy hodnotí něco, co zhodnotit nedokáže, nebo z té strany, kdy jsme se naučili patřit do nějaké té či oné části grafu, tabulky, normy.

  3. avatar

    - A ani tady nezní, co tedy se máme naučit ve výsledku. Třeba už jen ta otázka je zadaná špatně a namísto "co se máme naučit" by měla spíš být "co se učit nemáme, abychom školu opustili jako lidé" - a sice lidé i s pravou půlkou mozku a se srdcem.

  4. avatar

    Je dobře, že zaznívají tyhla otázky a je špatně, že na ně nezaznívají srozumielné odpovědi. Nebudu psát obsáhlý komentář. Jen si dovolím uvést odstaveček z dnes dokončeného příspěvku pro jednu odbornou konferenci:
    "Přestože to, co víme o mozku a jeho fungování prokazuje nefunkčnost tohoto vzdělávacího modelu, chybí společenská shoda na zásadní změně tohoto neefektivního způsobu vzdělávání. Ve strategických a koncepčních dokumentech Evropské Unie, či našich národních (Bílá kniha, apod.) sice můžeme číst vzletné věty o individualizaci a vnitřní diferenciaci vzdělávání, ale v reálu se projevují pramálo ... Změna paradigmatu se prostě nekoná. A tak zbývá jít cestou jednotlivých příkladů dobré praxe a respektovat pomalu se vynořující trend vzdělávání mimo oficiální vzdělávací soustavu. Ta bude ještě nějakou dobu trpěna jako historicky vzniklý sentiment, než v její současné podobě zanikne jako nefunkční relikt."

  5. avatar


    To se Karle podobá popisu 6. scénáře budoucnosti školství od OECD CERI nazvaného System meltdown, viz http://www.oecd.org/dataoecd/44/55/38981492.pdf
    Některé znaky tohoto apokalyptického plánu patrně již v ČR naplňujeme.
    ON

  6. avatar

    A co tohle:) http://neviditelnypes.lidovky.cz/fejeton-trivium-020-/p_spolecnost.asp?c=A120112_110401_p_spolecnost_wag

  7. avatar

    Vzdělávání a školství je nedílnou součástí celkového společenského vývoje, tudíž jakým směrem se ubírá vývoj společnosti, takovým směrem půjde výchovně vzdělávací systém. Kam těmito úvahami mířím - asi většina z nás sleduje současný hospodářsko ekonomický vývoj v Evropě i ve světě a uvědomuje si jeho krajně negativní tendence, ale ani ti nejrenomovanější ekonomičtí analytici nejsou schopni objektivně odhadnout relevantní budoucí směřování evropské a světové ekonomiky. Každopádně dle většiny prognóz rok 2012 nebude nijak příznivý, co se týká hospodářsko ekonomického vývoje, ale třeba to nakonec nebude tak špatné, jak odborníci předpovídají. A podobně je to se školstvím, alespoň s tím českým - neustále slyšíme, jak se řítí do propasti a jak jsme na tom špatně, zejména pod vedením současného ministra (tímto ho ovšem v žádném případě neobhajuji!), až je vlastně s podivem, že školy různých druhů a typů pořád fungují, žáci a studenti do nich chodí celkem pravidelně:-) a v dostatečném množství, učitelé a vedení škol taktéž vyučují a řídí v rámci možností... Samozřejmě nejsem tak bláhový, abych si neuvědomoval, že je potřeba dalších změn směrem ke zlepšování momentálního stavu, ale na druhou stranu jsem dalek nějakých apokalyptických předpovědí, ačkoliv pokud dojde k ekonomickému rozvratu nejvyspělejích zemí světa, tak to s sebou nepochybně vezme i školské systémy daných zemí a k odvrácení katastrofy nám nepomůže sebegeniálnější změna paradigmat ve školství. Sám osobně to úplně "načerno" nevidím, myslím, že k dílčím a postupným změnám paradigmat v českém školství dochází, pokud takto lze hovořit o kurikulární reformě, která je však "během na dlouhou trať", tj. nějaké výraznější a viditelné změny k lepšímu se neprojeví po 4-5 letech, jak by si to mnozí z nás přáli (mě nevyjímaje), přičemž největší problém vidím v neustálých snahách o "reformy reforem" či "anti-reformy", o které vždy usilují nově nastoupivší politické garnitury ve smyslu rušení a negování toho, co zavedlo předchozí politické osazenstvo, většinou z opačného politického spektra, jak nám to předvádí současné vedení MŠMT.
    A abych nekončil příliš pozitivně v této poněkud skepticky laděné diskusi:-), tak pořád platí staré známé heslo: "nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře"!:-)
    P. S. Ostatně dle mayského kalendáře má být 31.12. 2012 konec světa, takže o čem tu vlastně diskutujeme?:-) 

  8. avatar

    Možná o tom, že "žij, jako by každý den byl tvůj poslední"/"žij, jako by každý rok byl tvůj poslední" v sobě neobsahuje "a počítej s tím, že poslední skutečně bude".

  9. avatar

    - to předchozí byl komentář trochu mimo, vím.
    Napadá mě: politické strany bojují jedna proti druhé. Studenti bojují proti učitelům a trochu proti systému. Lidé obecně bojují mezi sebou a proti systému. Učitelé bojují proti studentům a proti systému a proti společnosti. (vše brané ve smyslu názorů, postojů a pozice, a ovšem, že nadneseně)
    Dohromady - pokud se stanu učitelem, budu asi nucen podrobit se systému a nějakým způsobem v jeho duchu vychovávat a vzdělávat i studenty, protože jinak - co bych byl za učitele, kdybych podkopával hodnoty, které učím?
    Dohromady číslo dvě: kolikrát jsou ty hodnoty převrácené a mluví a učí být proti sobě, proti druhým - zvláště ve škole? Dnešek není mým posledním dnem, a i kdyby byl, pak není posledním pro jiné lidi - jak mohu být tak sobecký a chtít po někom, aby respektoval hodnoty, kterým ani nevěřím a ani se jimi nechci řídit (-politické strany a jejich reformy, antireformy,..)? Studenti a učitelé ve výsledku mají asi stejný cíl, jen jedni jsou dostatečně mladí na to, aby jim bylo prominuto, že něco takového vůbec dají najevo, a druzí zastávají ve společnosti roli natolik sledovanou, že vyjádřit se příliš proti už je znakem špatného příkladu a tedy špatného učitele - tedy nežádoucího učitele.
    Poznámka "až je vlastně s podivem, že školy různých druhů a typů pořád fungují, žáci a studenti do nich chodí celkem pravidelně" se mi hodně líbí. Možná až učitelé i studenti začnou kopat za stejný tým, protože vlastně mají stejný cíl (jen možná z jiné strany: chci znát, a tedy si přeji mít ty prostředky a možnosti poznávat, učit se, vnímat, srovnávat, obhajovat,... - a chci poskytnout tyto prostředky a možnosti, chci dát možnost učit se, poznávat) a přestanou se vnímat a myslet si o sobě, že jsou protihráči, dojdeme do stavu, kdy jedna strana zjistí, že ne-naučená, nespoutaná, neklidná, rebelantská, kritická, i líná mysl skutečně plodí i hodnotné nápady, a druhá, že určitý systém, styl, soubor znalostí a dovedností není tak úplně zbytečný, jak se na první pohled zdá. A ve výsledku? Dokud neznám svůj názor a nejsem schopný ho prezentovat a ochotný hájit, co asi zmůžu? Zapomněli jsme, co se nám nelíbilo v době, kdy jsme chodili do školy, že jdeme ve stopách vyšlapaných v kdovíkolikátém století? Proč znakem naivity a nevzdělanosti je přání nemuset se podřizovat tomu, co říká někdo, kdo by ten systém stejně nejradši sám změnil?
    Pokud mladí mají plné ruce ideálů a možností bez hranic a starší mají ty znalosti, zkušenosti a prostředky, jak některé z těch ideálů převést do reality, proč nejdou vedle sebe? Všechny ideály nejsou jen ideální a všechny zkušenosti nejsou univerzálně platné.
    - Vždyť žáků a studentů je docela podstatná část populace, a učitelé taky netvoří jen zanedbatelné procento všech lidí, tak je skutečně nutné zůstávat jen u výzkumů, statistik, konferenčních příspěvků, videí na netu, diskusí na fórech, a ty viditelné změny nechat na někom, kdo už dávno zapomněl na to, jak smýšlel v době, kdy jeho já ještě nestálo svázané všemi naučenými pravidly, a pro koho něco jako mravy, morálka a hodnoty (což je všechno součástí mravní výchovy - tedy součástí toho, co také patří do školy a vzdělání) je jen prostředek - něco, co dobře manipuluje lidmi, ale rozhodně ne základ vnitřní, od kterého by se odvíjelo jednání a chování daného člověka?
    Pokud chci někoho učit, pak měl bych sám se řídit tím, co učím. Pochybuji, že v tomto státě existuje většina skutečných učitelů takových, že by souhlasili s tím, a skutečně přijímali to, jak výuka teď probíhá, jak se jedná s učiteli i s žáky, jak se pracuje s informacemi, a jak se pracuje s lidmi obecně. Věřím, že daleko víc se představa o ideální formě učení u učitelů podobá představě studentské, než představě nějaké vlády. Jen zatím to vypadá, že buď učitelé stojí uprostřed bouře jako vlnolamy na obě strany (případně všechny strany, pokud máme vládu/systém, studenty, a společnost), nebo fungují jako sice nespokojení, ale stále ještě dosti poslušní (nebo zodpovědní, či jak by to bylo možné nazvat z té "dospělé" stránky) sluhové čehosi, s čím většinou nesouhlasí, co většinou pořádně nefunguje, ale co i tak hájí, protože... a proč vlastně?

  10. avatar

    Učitel by měl být "jen" učitelem. Nemohu souhlasit, že by měl dělat rodinného terapeuta či psychologického poradce. Tím pochopitelně nevrtdím, že by se neměl zajímat o dítě.

    Přemýšlela jsem, proč máte pocit, že děti nejsou spraveny o např. domácím násilí. Na 1. stupni se tomuto tématu každý rok věnuje výuka v prvouce (1. - 3. ročník). Ale máte asi pravdu, že pak se toto téma příliš cíleně nerozvíjí. Ale dovedu si představit, že by mohlo být zmíněno v různých předmětech na 2. stupni počínaje etickou výchovou.

    Zaujalo mne Vaše volání po možnosti sdělit svůj názor. Souhlasím s Vámi, že jsou výjimky, které s tímto problém nemají a také (bohužel) s tím, že jich není mnoho. Řešení si asi každý musíme najít sami v sobě. Na velmi podobné téma doporučuji blog pana Burjana - http://goo.gl/xV9xc.

    Děkuji za text k zamyšlení.

  11. avatar

    A já děkuji za komentář.
    K názorům: Děkuji za odkaz na blog - už jsem se začetl .-).
    Zajímalo by mě, co vlastně znamená být "jen" učitelem. (Pokud se toto téma řeší v některých pedagogických předmětech v průběhu studia na učitele, stačí mi odkaz na ty předměty. Jsem zatím po 1. semestru 1. ročníku a mám za sebou tedy pouze pedagogickou propedeutiku.)

  12. avatar

    "Jen učitel" se asi nikde neučí. Ale ruku na srdce - nejsme supermani a určitě stále platí "čerte, drž se svého kopyta" (i když se nám někdy někteří snaží namluvit opak).

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.