Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Leden 2012

Né tohle nečtěte

„… Mám hodnotit větší váhou názory těch studentů, kteří… ?“

 

Občas mi přijde, že věk a vzdělání („úroveň vzdělání“!) stojí před názorem a jeho hloubkou, schopností podat ho a obhájit, prezentovat ho, ale i změnit ho v sobě.

Je mi 42, mám za sebou už pár let (skoro pár desítek let?) ostrého učení – převážně na střední škole. Díky bohu, nepotkal mě zatím syndrom vyhoření. Možná za to může to, že jeden z mých předmětů je jazyk – tedy předmět, který se alespoň u části studentstva těší jisté oblibě. Matematika, můj druhý předmět, sice není zrovna milovanou vědou, ale i zde se (snad jen díky štěstí?) našli tací, kteří ji nezatracují – naopak, mají ji rádi. Někteří z nich chtějí z matematiky i maturovat. 
Kromě působení jako učitel na střední škole pracuji každoročně i se studenty učitelství (tedy začínajícími učiteli, učiteli ve fázi, kdy vlastně učiteli někteří z nich ani nejsou, a třeba si ani nedovedou představit, že by někdy měli doopravdy být). Nevnímejte to špatně – někteří z nich už mají v prvním ročníku vysoké školy za sebou nějakou praxi s učením dětí, mládeže i dospělých (nemyslím teď soukromé doučování, ale třeba vedení kroužku, výpomoc při tréninku v klubu, atd.), ale mnoho z nich zatím nezkusilo nic – ani to doučování, a nějaká identifikace sebe s profesí učitele je pro ně velmi, velmi vzdálená. 
Není zvláštní, že se mezi studenty učitelství objevují tací, kteří se jako (budoucí) učitelé už vnímají, a i tací, kteří si sebe jako učitele v tom prvním, druhém, … ročníku nedokáží představit? A přitom ti i ti chtějí na konci skutečně učit? 
Ale to bylo trochu mimo. Možná jsem předběhl trochu otázku, již jsem měl v úmyslu položit původně: Otázky, názory, postoje těchto studentů (ať už s praxí, nebo bez ní) mě často velmi udivují. Popravdě – dokud jsem některé jejich otázky neslyšel, nenapadlo mě, že by někdo mohl o něčem takovém takhle přemýšlet. Nevím jen, zda mě ty otázky a názory překvapily často více svou naivitou, nebo neotřelostí. 
A setkal jsem se mnohokrát ze strany své i svých kolegů s postojem, který implicitně odmítal jakékoliv názory těch, kteří neměli za sebou už nějakou dobu praxe v daném zaměstnání, na dané pozici, … – a odmítal názory z důvodu jejich nesprávnosti, nepřesnosti, právě přílišné naivity a neotřelosti… odmítal i z důvodů jiných, snáze zpochybnitelných (víra, mentalita). 
Co tím chci říct? 
Mám hodnotit větší váhou názory těch začínajících studentů, kteří již prošli nějakou praxí, nebo těch druhých – anebo mám brát všechny názory stejně silně? 
Mám za ty „hlavní“ názory, které charakterizují skupinu začínajících učitelů brát názory studentů učitelství, již prošli nějakou praxí? 
Mám obecně brát ohled ve všech otázkách na to, že jeden student má za sebou pět let vedení určitých kroužků (třebaže neoficiálně), a druhý nikdy ani nedoučoval?

Pokud by zněla odpověď „ano“, nemusím asi dále rozvádět, co by to znamenalo. 
Ale pokud by odpověď zněla „ne“, neznamená to, že i názory a nápady, otázky, postoje,… začínajících a nezkušených – jakkoliv naivními se nám zdají být – mají svou váhu? Tedy názory těch, kteří jsou zatím opravdu nedotčení nějakou praxí, stojí stejně silně vedle názorů studentů učitelství sice také začínajících, ale už v té chvíli zkušenějších, znalejších. 
Platí-li toto v rámci jedné skupiny nazvané „začínající učitelé“, proč by to nemělo platit i v rámci skupiny „učitelé obecně“? Do „učitelé obecně“ mohou patřit ti, kteří učili velkou část svého života a zároveň ti, kteří za sebou mají první pololetí pedagogické vysoké školy – a všichni mezi nimi. Neptají-li se mě na statistická data statistické úřady, proč bych měl dávat přednost jednomu názoru před druhým? 
Možná namítnete, že všechny názory skutečně mají stejnou váhu, že jsou stejně silné, že jsou stejně mocné. Alespoň pro vás. Pro většinu z vás. Pro nás. Většinu z nás. Jak často ale dáme přednost myšlenkám a nápadu někoho zkušeného před myšlenkami někoho, kdo je zatím v oboru naprostým (či v našich očích naprostým) laikem? Tak moc se setkávám se zavrhováním nápadů těch, kteří zatím nemají za sebou potřebných dvacet let praxe, aby byly jejich názory brané jako alespoň trochu přijatelné, že nebýt přátel, s nimiž takové názory vysloveně sbíráme, připadal bych si se svým postojem (a zájmem) docela odmítnutě – možná jako ti, o jejichž názory a nápady se zajímáme. A přitom mě samotného do těch dvaceti let praxe ještě nějaký ten rok chybí. (Nebo je to právě proto?) 
Kde je ta hranice? Vím, že pro mě nikdy neexistovala (čímž nesnižuji nijak váhu praxe a zkušeností!)… ale – jak je to u vás? Od kdy je učitel zkušeným učitelem, od kdy je učitelem expertem? Záleží to na věku skutečně tak moc? 
Ano, záměrně píšu „na věku“ a ne „na počtu odučených let“, protože někdo tady k jednomu mému blogovému příspěvku psal „zajímal by mne věk pisatele“. Napsat 22 je stejně snadné jako napsat 42, a přitom rozdíl v tom je obrovský. Obrovský ne v tom, co přináší/měl by přinášet vlastní text pisatele, který týž pod jiným věkem měl by stále říkat totéž, ale v tom, co si z textu ostatní skutečně vezmou. Protože 22 zavání rebelií a naivitou, kterou od té chvíle čtenář často v příspěvcích hledá – a často více než vlastní smysl, význam a dokonce téma psaní – a nač potom reaguje mnohem více (vnitřně, myšlenkově, postojově, i vně), než by bylo vlastně nutné, protože mnoho z té „rebelie“ je jen nadsázka podaná – pravda – příměji, „neotřeleji“ než je možná běžné, ale stále pochopitelně a jasně, když čte člověk s otevřenou, nepřednastavenou hlavou. 
A 42? Myšlenky člověka s nějakou praxí s nějakými zkušenostmi? „No, píše sice docela ostře, ale… nemohlo by v sobě něco třeba obsahovat trochu… víc?“ Kam se poděl názor o nutnosti rebelit, stavět se proti všem a proti všemu? Automat, který třídí „kvalitní“ od „nekvalitního“ podle něčeho, co vlastně nemá v sobě nic, vzhledem k čemu by to třídil? Snad nenajde se člověk, který by se stavěl naprosto proti, když napíšu, že ani ten, kdo vystudoval dvě vysoké školy nemusí být moudrý – a na druhou stranu: zcela jistě najde se člověk bez vysokoškolského diplomu moudřejší než většina magistrů a inženýrů. Tedy někdo bez znalostí v dané oblasti může mít na konkrétní věc také kvalitní názor – stejně jako někdo, kdo je v daném oboru vzdělaný. 
Jistě, že to neplatí vždy a všude a zvláště ne například ve velmi specializovaných oblastech. To je ostatně úplně jasná úvaha, která napadne naprostou většinu už při prvním letmém pročtení mého předchozího psaní. Ale tahle „zřejmost“ je něco, co mladý autor musí zmínit, protože jinak ho mnoho čtenářů začne často chytat zbytečně za slovíčka tam, kde smysl leží kousek stranou (a ten smysl je zřejmý), jenže není už přes neustálou snahu mladých o rebelii, a přes jejich nutnou naivitu vidět (a jen kvůli tomu už zřejmým přestává být). 
Musím zahrnout onu informaci do svého psaní, že úvaha je to jasná (až automatická), pokud patřím k trochu staršímu ročníku? 
Musím zmiňovat rovněž, že je mi naprosto jasné už z vlastní práce s mládeží a dětmi, že není možné od nich očekávat nějaký nadhled automaticky? 

Jediné, co musím opravdu napsat je, že ač názory, nápady, pohledy těch mladších, méně zkušených či naprosto nezkušených třeba postrádají mnoho různých aspektů, vhledů, rovin, vrstev, hloubek, … může každý ten názor nebo nápad v sobě obsahovat myšlenku tak silnou, obsáhlou a hlubokou, že předčí i názor odborníka. A že tyto nápady často umírají jen kvůli automatickému a automaticky (často z vnějšku, nevědomky a třeba i nechtěně) nastavenému filtru, jehož funkcí sice můžeme velmi efektivně využívat, ale jímž bychom se nakonec neměli sami stávat.


Domácí násilí

Komentář paní magistry Pavlíny Hublové k příspěvku Bezhlavě mě nakonec dovedl k zamyšlení trochu obsáhlejšímu, než jaké by se hodilo pro komentář: Řešit domácí násilí v 1.- 3. třídě ZŠ? Nebo to nepatří do učitelových povinností? 
Domácí násilí je přeci jen téma takové hraniční, spadající jak do činnosti učitelů ve škole, tak do činnosti psychologů mimo školu. 
„Přemýšlela jsem, proč máte pocit, že děti nejsou spraveny o např. domácím násilí. Na 1. stupni se tomuto tématu každý rok věnuje výuka v prvouce (1. – 3. ročník). Ale máte asi pravdu, že pak se toto téma příliš cíleně nerozvíjí. Ale dovedu si představit, že by mohlo být zmíněno v různých předmětech na 2. stupni počínaje etickou výchovou.“ – část komentáře, Mgr. Pavlína Hublová, k blogovému příspěvku Bezhlavě, 18.01.2012 v 22.19 
Proč mám pocit je asi jednoduché: zatím bez praxe ve výuce na škole mohu soudit pouze podle toho, čím jsem prošel. V prvouce, která se vedla na škole, kam jsem chodil, se tématu domácího násilí nevěnovala jediná hodina, jediné téma. Ani na 1. stupni, ani na 2. stupni, ani na střední.

 
Vím, že názory člověka pedagogicky, psychologicky, odborně, odporně nevzdělaného neznamenají v téhle době asi nic, nicméně odporníků mluví na všechna téma všude tolik, že jedno psaní mimo možná nebude až tak mimo. 
Nechte mě tedy použít trochu vzdělání z toho maličkého množství psychologie, které jsem zatím měl možnost získat a vyjádřit se k domácímu násilí v souvislosti se školou:

K 1.-3. ročníku ZŠ:

Děti, ty malé, které nastoupí do školy někdy v šesti, nebo sedmi letech, a do 3. třídy se dostanou v osmi, devíti, (většinou ještě) tráví dost času doma. A i kdyby netrávily, předešlý život s rodiči v nich zcela jistě nechá nějaké nastavení. Minimálně v tom například, že rodiče mají vždy pravdu, že rodiče trestají – pokud trestají – kvůli lásce k dítěti, že rodiče vědí, co je pro dítě nejlepší. 
Ale i když tohle všechno nechám stranou, z vlastní zkušenosti vím, že poprvé jsem začal nějak víc o tom, co mi rodiče říkají, přemýšlet v nějakých dvanácti. Pak se to rozběhlo pořádně v pubertě, ovšem. To už dávno není třetí třída základní školy. Ale jistě, možná jsem retardovaný a většina dětí začne o rodičích a pravdivosti toho, co ti říkají a dělají, přemýšlet v šesti až devíti letech. 
- i když trochu o tom pochybuji, protože jinak by se podle mě objevilo víc případů, kdy bylo zjištěné nějaké pochybení na straně rodičů nebo opatrovníků malých dětí, případně přímo domácí násilí, týrání, a podobně. Zatím mi to ale přijde tak, že většina těchto případů je osvětlených na základě zprávy někoho z vnějšku, a sice někoho staršího. 
 Myslím, že do určitého věku dítě svůj názor prostě nemá a veškeré „pravdy“, s nimiž se setká, a které se liší od pravdy rodičů, s rodiči stejně konzultuje. Není nic jednoduššího, než vysvětlit dítěti, že ale správné je něco jiného, než co říká učitelka ve škole. V době takové svázanosti s rodiči asi sotva něco změní (zvláště u těch, kterých se to týká) výuka v prvouce, kde se sem tam zmíní domácí násilí. 
Nemyslím tím ale, že se nemá toto téma ve formě přiměřené věku dětí v 1.-3. třídě rozebírat.

2. stupeň ZŠ 
Na druhém stupni? Podle mě už je to blíž. Na druhou stranu, na 2. stupni je to o pubertě a ta občas se překlene až do doby středoškolských studií. Ze svého vlastního života vím, že mé skutečné pochyby o správnosti veškerých rodičovských činů z mého raného dětství začaly až někdy v době, kdy jsem chodil na střední školu (tedy po nějakých minimálně čtyřech letech od prvního přemýšlení o tomto tématu). Předcházelo tomu pubertální rebelení a odmítání, samozřejmě. V té době jsem ovšem nijak nepomohl sobě ani rodičům. 
Ale ani tady neříkám, že se domácí násilí nemá řešit na 2. stupni základní školy.

Střední? 
Mít nějaké debaty a přednášky o domácím násilí na střední škole, začal bych řešit to všechno dřív než teď. Psal jsem někam, že mi je 22. Není trochu pozdě to řešit teď? Ovšem, že to všechno začalo někdy v těch nevímkolika na střední. Dokonce docela hodně jsem se tomu věnoval v 17. Pak v 18. Pak v 19. Pak ne, protože to už prostě nešlo. Proč? Protože jsem byl na to sám. Pak až teď. A ani teď to není tak, že bych si sednul, zamyslel se a vyřešil. 
Nemám zájem řešit tady sebe. Chci jen poukázat na to, že pokud je domácí násilí náplní výuky v prvouce na základní škole a pak už ne, z té prvouky možná zůstane jen utvrzení toho, že rodiče mají pravdu, že rodiče to dělají z lásky k dítěti.

Vlastně se můžeme míjet v tom, co všechno pod domácí násilí spadá, nebo nespadá. Nejspíše se shodneme všichni, že neoprávněné fyzické násilí, s nímž částečně souvisí i otázka znásilnění, a podobně. 
Ovšem docela nedávno jsem se dozvěděl, že součástí domácího násilí může být i psychický teror. Popravdě – tohle je důvod, proč jsem celý ten soubor z minulosti začal teď řešit. Do té doby jsem měl pořád v sobě uložené, že cokoliv, co není extrémní fyzické násilí (tedy znásilnění, velmi kruté bití, a podobně), je v pohodě, správné, z lásky – přestože to třeba není příjemné a z dítěte to dělá otroka, drobí ho to na kousíčky, vnitřně znejisťuje a ve vlastním názoru na sebe zošklivuje, pokřivuje, oslabuje. 
Spadá-li do domácího násilí oboje, pak je zcela jistě nutné zahrnout do úvah tom, v kterém věku má být zavedená výuka toho či onoho tématu z domácího násilí, také psychickou úroveň jedinců toho věku. A podle ní určovat i obsah a jeho závažnost, intenzitu, nárok na psychiku. A zcela jistě by se nemělo přestat ve třetí třídě. Ani na 2. stupni ZŠ. Toto téma je důležité v každém věku – už kvůli tomu, že v každém věku se mění postoj k rodičům, a každá tato změna může pomoci v tom, o čem to vlastně je: může pomoci dítěti/mladému člověku situaci nějak řešit.

 

V minulém příspěvku do blogu jsem se ptal (velmi obecně a dosti nadneseně) kde je poučka, vzorec, vzdělání ohledně domácího násilí, které by pomohlo dětem, aby ho nemusely snášet. 
V komentáři padlo i, že učitel by měl být jen učitelem a ne terapeutem. Pak trochu postrádá psychologie funkci ve vzdělání – tedy minimálně co se týče učitelů, protože kde jinde by byla potřebnější, než tam, kde je skutečně potřeba. Jistě, že komunikace mezi lidmi a asertivita a různé druhy a typy lidí a předškolní věk a školní věk a kdecovšechno dalšího je šíleněmoc důležité, ale pokud se učitel rozhodne nepomoct tam, kde se na něj obrátí někdo, koho má vlastně nějak na starosti, a rozhodne se nepomoct kvůli tomu, že to není jeho práce, nebo že to s jeho prací nesouvisí, nechybuje už snad přímo v tom, co mimo předávání informací tvoří základ jeho profese?  
A s tou prací to určitě nesouvisí? 
Není to jak případ chirurga, který by neměl umět resuscitovat, protože on vlastně jen operuje?
Ne, nemluvím o tom, že by měl chirurg znát všechny části člověka, aby ho rozdrobeného dokázal dát dohromady, ale o tom, že když se něco stane špatně a půjde o život (což občas u domácího násilí taky jde), neměl by řešit, zda to je/není jeho práce, ale pomoct tak, jak to zvládne. Anebo se mýlím?  
Pravda – „jen“ učitel by tohle asi neřešil. Nepomohl by ničím, ani tím, že by se o žáka nějak postaral, když ten by to potřeboval. A kdy je potřeba víc, než když se člověk sám rozhodne a sám přijde? Děti a mladí tráví ve škole dost podstatnou část života… mohou tam mít vzory a mohou tam mít někoho, ke komu vzhlíží, někoho, komu vnitřně věří. Občas se o škole mluví jako o druhé rodině (a nesouvisí to s tím, že někteří chtějí, aby škola rodinu a výchovu v rodině suplovala) – tak kde jinde mají hledat pomoc, než tam? 
U školních psychologů? Školní psycholožku jsem viděl jednou v životě a to u povinné návštěvy ohledně profesních testů či co to bylo. Neřešilo se tam nic než „máš vlohy pro…“, „studovat bys měl…“ a „tvé budoucí zaměstnání by asi nejlépe vycházelo na …“. Skoro bych řekl, že takový vztah je docela slabý na to, aby se někdo, kdo má nějaký problém, svěřil, co skutečně cítí.

Závěrem: Domácí násilí je problém dost obsáhlý, závažný a navíc také rozšířený na to, aby se mu věnovala nějaká část výuky jen v 1. – 3. třídě na základní škole. Téma by to mělo být neustále otevřené a alespoň sem tam debatované, protože jinak je přebijí v myslích dětí a dospívajících témata jiná – pro tu chvíli třeba důležitější, anebo život s rodiči. 
A učitel by neměl stát dle mého názoru stranou, lhostejný, nebo s názorem, že zajímat se takto o žáky není součástí jeho práce. Pokud se to totiž nechává na psychologovi, pracuje se jen s těmi dětmi, které našly tu odvahu samy a někomu se svěřily. A jsem si jistý, že ten někdo byl i tak ve velkém množství případů učitel.


Bezhlavě

Po tom, co jsem dopsal předchozí krátké zamyšlení, mě napadlo pár otázek – z nich hlavně tato:
Je hlavním cílem vzdělávání a výchovy pochopit svět, nebo sebe?

Možná málokdo to vidí a vnímá (vnímá spíš, protože vidět mohu i to, co jsem sám neprožil a nežil), možná studenti opravdu jsou jen povrchní a líní a neschopní, jak je často hodnotí názory těch či oněch lidí anebo skupin lidí. K čemu že je to vzdělávání? 
Je to příprava pro život v tomhle světě? Pokud ano, kde je výchova k sebevědomí, nauka o nadhodnocování sebe, předmět „kariéra, aneb jak vydělat co nejvíc peněz s co nejmenším úsilím“? Pokud ano, kde mě vyzkouší kdo z toho, jak říkat „ne“, jak poznat podvodníka, nebo jak se ubránit při přepadení? 
Jak mi skutečně pomohou vědomosti ohledně spisovného jazyka, nespisovného jazyka, slangu, argotu, …? Dokud vím, že některá slova jsou sprostá, múžu psát jako bich žádnou školu aňi nestudoval a fšichňi poznaj co chcy říct gdyš budu psát jak se mluví bes háčkú a čárek a bes tvrdejch a měkejch íček a těch divnejch znamínek mezi slovama. Jistěže úroveň psaného i mluveného projevu se může odrazit na výsledcích přijímacího řízení na určité pozice, ale smysl je snad zřejmý: k čemu mi jsou znalosti týkající se gramatiky, pokud mě někdo přepadne kvůli pár stovkám, a já ho mohu odzbrojit tak akorát bezvadnou znalostí vyjmenovaných slov po v? Možná v posmrtném životě přijde mi na mysl (nebo na duši?), že mnohem víc než pár souborů slov, kde se po určitých písmenech píše „y/ý“ a ne „i/í“ by se mi v té chvíli hodilo vědět, jak se vzdát své hrdosti a v zájmu vlastního přežití radši ustoupit někomu, kdo ohrožuje mé zdraví, než vést zatvrzele svou – stejně jako ti milí hrdinové všech těch knížek, které jsem četl namísto povinné četby, a kteří všichni skončili nakonec živí a zdraví, a jejichž pár šrámů naopak ještě přilákalo nějakou tu pěknou dívku. 
Ale dobře, možná přeháním… tak příklad nějaký bližší, nebo alespoň častější: problémy v rodině? Ano, ovšem, můžete namítnout, že od řešení takových problémů je tu psycholog. Že učiteli není nic do toho, co se děje u žáka doma, protože to zavání příliš osobním přístupem. Že rodina si má své problémy řešit sama (toto všechno jsou názory, s nimiž jsem se setkal u lidí, kteří také vykonávají učitelskou profesi – není to však rozhodně zobecnění na všechny). 
Problémy v rodině… už je jedno, jestli je to kvůli rozvodu, nebo kvůli tomu, že rodiče mají jedno dítě radši, nebo jestli jde o dítě odkudsi s minulostí jakousi. Nejvíc se asi blíží všem těmto tématům psychologie, případně sociologie. Kde najdu ale poučku, která mi řekne, jak se bránit domácímu násilí, které třeba ve věku deseti let ani nejsem schopný poznat, pochopit, analyzovat – natož pak přijít s tím za někým, kdo by překonal můj dojem z neomylnosti a bezchybnosti rodičů, a pomohl mi, abych se i přes ty neomylné rodiče srovnal s jejich názory a postupy, které mě zraňují?

Nejsou-li i takové otázky otázkami, na něž výchova a vzdělávání ve škole hledá odpověď, k nimž hledá řešení, pak ten proces osvojování si čehosi rozhodně nemá za cíl „pochopit svět“. Protože co mi je do světa, který se řídí nějakými zákony popsanými pár písmenky a „plusy“ a „kráty“, když můj vlastní svět – ten, kde mě rodina (podle mě) bezdůvodně zneužívá, to nevysvětlí? Nebo „svět“ je opravdu jen ten „vnější“ svět? Odosobněný? Cizí? Existuje vůbec takový? Není vnější svět tvořený cizími lidmi? A není jejich vnější svět zas tvořený třeba i mnou? Tak jak v něm mohou chybět moje věci?

A pochopit sebe: zas stojím na začátku. Ano, k chápání sebe mi pomáhá humanitní i přírodní vzdělání. Ano, mám dvě mozkové hemisféry, a tedy se mě týká svět logický i nelogický. Ano, jsem tvor společenský, ale jsem i tvor svůj.
Kdo jsem? Charakterizují mě mé výsledky ve škole? Jedničkář, dvojkař… čtyřkař… 
Charakterizují mě mé psychické vlastnosti? Kamarádský, asociální, schopný empatie. 
Charakterizují mě mé znalosti? Maturita z matematiky, certifikát z toho a toho, přečtená ta a ta kniha. 
A mluvím-li konkrétně: SŠ: co se výsledků týče – nadprůměrný; introvert; maturita z matematiky, certifikát z angličtiny a němčiny… co vám to řeklo o mně? Že nadprůměrný a introvert asi může znamenat zájem o učení? Anebo naprostý nezájem, kdy jako introvert se věnuji svým věcem a školu mám prostě jen jako nutnost – a přitom mozek mi je schopný pojmout a následně vyplivnout vědomosti takovým způsobem, že to stačí na nadprůměrné výsledky? Kde jste se z tohohle dozvěděli o tom, jak vnímám, co je pro mě důležité a kterými hodnotami se řídím?  
Co mně to říká o mně? 
Nebo je to o něčem jiném? Pochopit sebe – z hlediska „co dokážu“, „jakým způsobem se učím“, „co chci znát, co nechci znát“? Pokud je to tak, proč se ve škole podobné otázky nikdy neřešily? Koho kdy v rámci předmětu zajímalo cokoliv od mého názoru po mé „chci/nechci“ – a proč chci/nechci? Koho kdy zajímalo něco jiného, než „naučil ses, co jsem ti řekl/a, že se máš naučit?“? (a – ovšem, píšu zas velmi obecně, velmi řídké výjimky se vyskytují a díky bohu za ně)
Naučila mě škola poznat sebe? Ne, nemohu říci, že ne. Rozhodně jsem zjistil, co nechci, co se mi nelíbí, co mi nevyhovuje, atd. A při hodinách jsem rozhodně zjistil i to, co chci, co se mi líbí, co mi vyhovuje. Ale bylo to cílené? Bylo by, kdyby aspoň na každou pátou otázku „jaká všechna díla, která jsme si jmenovali, napsal autor ten a ten“ padla otázka „co ty osobně považuješ za důležité z té a té doby/toho a toho oboru/ze všeho?“. 
Samozřejmě, že na utvoření vlastního názoru je třeba znát nějaké základní věci. Ale na utvoření si názoru o sobě potřebuji znát sebe. A sebe nepoznám tím, že budu číst, slýchat a opakovat myšlenky cizích. To nejsem já. To jsou cizí. A cizí to jsou, dokud já je za své nepřijmu – jenže to přijímání nefunguje pokaždé stylem „ty jsi to řekl/a a já to tedy beru za své“ jak to bylo do doby, kdy jsme byli absolutně závislí na svých rodičích a oni formovali nás, naše vnímání, cítění a myšlení. 
A co když se nenaučím nikde tvořit si vlastní názor? Co je to vlastně ten „vlastní názor“? Nějaké ztotožnění se s čímsi, co jsme někde slyšeli? Nebo vlastní myšlenka? Nebo oboje dohromady? Nebo neexistuje, protože všechno už před námi někdo řekl a všechno už jenom reprodukujeme? 
Nebudu hledat v definicích a čemkoliv, co by definice připomínalo, protože to, co píšu, je – právě – můj názor. Vlastní názor pro mě nemá jasné určení. Jednou z jeho vlastností ale je, že je pro mě důležitý a já jsem schopný ho hájit. Nemyslím tím absolutně a nemyslím tím „všemi prostředky“. Myslím tím jen to, že pokud se střetnou dva názory a oba jejich „nositelé“ vnímají svůj jako ten, který je jim bližší, přibližně stejně silně, pak také dokáží argumentovat, polemizovat, diskutovat. 
K vlastnímu názoru tedy patří nějaká obhajoba, zdůvodnění, vysvětlení, a pokud mě charakterizuje mimo jiné i nějaký můj názor, pak mě zcela jistě charakterizuje i to, jak ho hájím (a sem mohou patřit prostředky, vědomostní základna, zkušenosti, názorné příklady,…). Jenže zrovna ta obhajoba se nedá naučit jinak než tak, že člověk skutečně hájí. 
A zpět k tomu pochopení sebe: Mám-li názor nějaký o sobě, zcela jistě se setkám s někým, kdo ten názor na mě nebude sdílet úplně přesně nebo úplně celý. Nebo bude mít názor úplně opačný. Co udělám? Přijmu namísto svého původního názoru ten jeho? Nebo budu hájit (třeba i jen před sebou a svými pochybnostmi) ten svůj původní, který je mi bližší? A co udělám v době, kdy nevím, jaký mám na sebe názor (kdy je mi jen něco nepříjemné), a kdy nevím, jak se takový vlastní názor hájí…?

 
A závěrem – co vaše názory? Co se učíme? Čemu jsme učeni? Co učíme? Co chceme učit? Co skutečně můžeme učit?


O cítění

Já znám.

Možná spíš: Já vím.

Nebo ještě lépe: Já jsem byl naučen. 

Kam zmizelo „já cítím“? 

 

Zabrousím-li na jakýkoliv portál o pedagogice, jakékoliv stránky pojednávající o vzdělávání a výchově, čtu-li jakoukoliv knihu, která není čistě vědecká – dštící definice, tabulky, grafy a ještě další definice, a mluvím-li někdy s lidmi o tom, co a jak se vlastně má/by se mělo/se už dávno mělo/… učit, pokaždé se objeví v podstatě totéž: pryč s databázovými znalostmi! Tak čím to, že (podle toho, jak se o tom všude mluví, a podle toho, co mé vlastní zážitky podporují) ta změna zatím nenastala – případně nenastala ve velkém? 

Zamyšlení se týká akorát toho, co znám, tedy malého výseku malých zkušeností jednoho malého člověka. Toho, odkud jsem vyšel, a kam bych se jednoho dne rád vrátil poté, co projdu (a doufám, že nepříliš přežvýkaně) systémem výuky na vysoké škole – a třeba trochu i právě vysoké. 
Kdo z nás nezačíná s ideály, ať už se jedná o cokoliv? 
A zrovna ideály ohledně učení: Názorů, že by vydaly na knihu – všechny krásně ucelené, některé kritické, některé pochvalné, některé nehodnotící. Vzpomínám si na myšlenky někdy po maturitě, které se týkaly toho, že bych někdy rád učil na střední škole: „Kdybych teď začal učit, určitě bych…“ – nestál před třídou s třídnicí v ruce a pohrdavým úsměvem na tváři, a nečekal, až se naprosto zklidní i ti tři tam u té poslední lavice uprostřed; nezadal test z něčeho, co není v materiálech, které jsem zmínil jako vhodné na přípravu k danému testu; neříkal studentům že jsou blbí; – dával větší důraz na pochopení látky a její následné vysvětlení vlastními slovy žáka než na definici; chtěl vědět, co si student skutečně myslí o tom, co mu říkám ohledně látky a ohledně obsahu toho, co se probírá; se nebál říct, co si myslím o díle nějakého autora, pokud se mi dílo nelíbí… atd. 
Pokud jsou někde soubory takových „kdybych…“, odkažte mě na ně. Zatím pracuji jen se svými a chráním se nahradit je ve své paměti něčím „důležitějším“, neboť třebaže se žáci mění, jsou to stále lidé – a mám-li žízeň, chci pít; mám-li hlad, chci jíst. Stejným způsobem: mám-li touhu znát, chci mít prostředky poznat a možnosti pochopit a prožít, a následně možnosti srovnat své postupy, výsledky, průběžné pocity a myšlenky s dalšími lidmi, kteří třeba měli stejné zadání, ale postupovali jinak. 
Co znamená znát? Podle toho, co jsem poznal na střední a z velké části i na vysoké zatím, to je soubor nějakých prvků klidně spolu vnitřně (tím myslím pro mě jako pro mě samotného) nesouvisejících, nic neznamenajících, jen „z jakéhosi důvodu“ důležitých, a tedy nutných zopakovat – a zapomenout. A teď píši za většinu – tedy většinu mnou poznanou, mnou dotazovanou. 
Ale co znamená skutečně znát? Je to „vědět“? Vědět znamená mít znalosti o nějakých znacích, vlastnostech, okolnostech určitého děje, atd. Nevyžaduje přímou zkušenost. Vědět „zamilovanost“ nelze. Tedy „vědět“ asi není tou správnou definicí. 
Je to „já jsem byl naučen“? Já jsem byl naučen obsahuje vše možné, jen ne vlastní názor. Asi sotva budu znát „zamilovanost“, když jsem byl naučen, co to znamená, ale nikdy jsem to neprožil. 
A „já cítím“? Cítit má více významů a netýká se jen „citlivek“. Cítit znamená být otevřený k sobě a vnímat sebe i svět. Pro mě „cítit“ a „vnímat“ je synonymní. „Cítit/vnímat zamilovanost“ už je něco jiného než ty předchozí dva případy. Má v sobě nějakou vazbu vnitřnější, něco, co se poutá přímo ke mně a ne jen k nějakému souboru pojmů a jevů. Pokud vnímám zamilovanost, asi tuším, o co jde, poznávám to a učím se znát, znám. Protože pokud vnímám/cítím, zapojuji vše ze sebe – znalosti dříve nabyté, zkušenosti, ale i tu iracionální složku sebe, která se neptá po zdůvodnění a nereaguje odmítavě v okamžiku, kdy jí nedodám termíny. 
Cítit. Cítit/vnímat lze i fyziku, matematiku a jiné přírodní vědy. Pokud by tomu tak nebylo, asi sotva by existovali geniální fyzikové, matematici,… Nebo si myslíte, že to vše, co „vymysleli“, bylo jen otázkou jejich inteligence? 
A co vy, učitelé učící matematiku, fyziku, chemii, biologii… cokoliv, co se týká přírodních věd – „znáte“, anebo znáte svůj předmět? Víte, o co kdy jde, nebo vnímáte ty vztahy na trochu jiné úrovni, než nutně naučené? A ať nejsem jen jednostranně zaměřený: co vy, jazykáři, co vy, češtináři – máte skutečnou vnitřní vazbu s tím, co učíte, nebo jde jen o slovíčka a gramatiku?  
Cítit – to podle mě znamená mít vlastní vnitřní vztah k něčemu (pozitivní teď tedy). A mít k něčemu vztah, to už je předpoklad pro nějaký zájem, nebo ne? Zájem je předpoklad pro snahu a snaha..? 
Nebo se mýlím, že to je to, o co učitelům v první řadě jde? Protože není vaší (budoucí „naší“) prací vytvořit ty vazby ve studentech, spojit jim ty správné neurony – tedy – naučit je látce, ale dovolit jim mít zájem. Mít vztah k tomu, co se kolem nich – a v nich děje. A vše vychází zevnitř, tak proč odpírat cítění tomu všemu poznávání, když poznávání stejně probíhá přes nás, přes naše smysly a přes naše „já“?